Slávek Klecandr: Studny Samoty

18.11.2022 | Milan Tesař - Radio Proglas, listopad 2022

Se Slávkem Klecandrem od dveří k nebi

 

Slávek Klecandr, kapelník skupiny Oboroh, sestavil své třetí sólové album ze zhudebněných básní Jiřiny Zemanové. Navzdory názvu Studny samoty však nejde o nahrávku samotářskou a vlastně ani čistě sólovou. Dlouholetí fanoušci Oborohu na ní najdou své „staré známé“.

S básnířkou Jiřinou Zemanovou se Klecandr potkával opakovaně. V době, kdy se pohybovala blízko skupiny The Plastic People of the Universe (její muž Pavel Zeman u „Plastiků“ bubnoval), hrál Slávek na baskytaru v kapele Bílé světlo, která zkoušela v bytě manželů Zemanových. „Z Jiřiny tehdy padala jedna báseň za druhou, já v té době také psal texty bez hudby. Tím se naše přátelství prohloubilo. Nešlo tehdy jen o setkání, ale spíš o protkání,“ vzpomíná hudebník, který později pro Oboroh zhudebnil dvě básně Jiřiny Zemanové: Miniatura Jsme lidé vyšla na albu Marah (1998), píseň Přání na vánočním CD Když věčnost navštívila čas (2019). Další události Slávek líčí slovy: „Jiřina mi poslala svou zatím poslední sbírku nazvanou Studny samoty. V ní mě zaujalo hned několik básní a už ve chvíli, kdy jsem je četl, mi ke slovům naskakovala melodie. Bylo mi jasné, že cesta mnou zhudebněného cyklu básní nevede k Oborohu, ale že bude nutné je zpracovat v jiné sestavě už proto, že jsem se rozhodl napsat hudbu do posledního tónu a posledního cinknutí na činel do partitury a nastudovat ji vlastně stejným způsobem jako hudbu klasickou.“   

 „Jinou sestavu“, která později přijala jméno sbírka a alba, tedy Studny samoty, tvoří violoncellistka z Filharmonie Hradec Králové Dita Holá a baskytarista František Šimeček, oba členové Oborohu před rokem 2000, a bubeník Libor Ježek, který v Oborohu hrál od roku 2002 do 2021. Jedná se tedy o kapelu s Oborohem silně spřízněnou a i přes odlišný způsob vzniku písní je to slyšet. I když se Studny samoty jako celek žádné starší desce nepodobají, píseň Cestu svou popiš mi by svým charakterem mohla být součástí hudebně nejnáročnějšího alba Oborohu Marah, Je to míjení připomene Žalmy II., Ještě než odejdu by se skvěle vyjímala na Klecandrově prvním sólovém albu Protější břeh. Tyto momenty na Studnách samoty tvoří kontrast k decentním citacím z klasické hudby, k minimalistickým pasážím nebo k rytmickým vzorcům stavěným jinak než na řadových albech Oborohu.

 Od předchozí Klecandrovy tvorby se novinka liší především dvěma důležitými věcmi. Jednak je to poměrně velký důraz na ženský prvek, daný nejen osobou básnířky, ale také výraznou rolí Dity Holé. Ta vedle violoncellových partů obstarala i doprovodné vokály a také sólový zpěv v řadě písní. Tři nazpívala pouze ona a v pěti případech jde o duety se Slávkem Klecandrem. Druhým velkým rozdílem oproti Slávkově dosavadní tvorbě je charakter textů. Zemanová dokáže několika málo slovy vystihnout silný pocit, a to zpravidla tak, že zcela konkrétním obrazem načrtne abstraktní náladu. Například: „A tak se houpají / houpají vlny / včera se hladina nehnula / a zítra? / Bůh ví…“ Nebo: „Zavedu tě k řece / v níž voda klidná / černá až zlověstná / ve vteřině příští / stavidla přetéká / a s rachotem se tříští.“ Jde o texty se silnými obrazy (v řadě z nich se objevuje voda jako důležitý symbol) a s duchovní hloubkou. Slovo Bůh se v nich sice objevuje výjimečně, ale co nebo koho jiného vnímat za verši jako: „Cestu svou popiš mi / od dveří k nebi / tak jak ji po hmatu / vnímají slepí“, případně: „Ještě než odejdu / chci ve tmě i to světlo uzřít“?