Rozpaky nad Oborohem
02.03.1994 | David Balcar (Bratrstvo 3/1994)
S nadšením jsem uvítal zprávu o tom, že Oboroh konečně nahrál i ty žalmy, které se na první desku nevešly, ale které jsou známy z koncertů a ze starých amatérských nahrávek Oborohu. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že ke koupi je jen compact disc. Nevím, jak jsou evangelíci bohatí, ale myslím si, že klasická deska nebo kazeta by byly cenově přístupnější, a hlavně CD přehrávač má jen málokdo.
Usedám do lenošky a těším se. Ale místo vícehlasu bez doprovodu, známého ze staré kazety, mě ohromí bigbeatový rytmus. Hned v dalším žalmu se k popovému rytmu přidává i pronikavá elektrická kytara, která navíc kopíruje ty nejohranější kytarové postupy. Třetí žalm začíná zajímavým úvodem s varhanami. Bezva nápad, tak se snad konečně umoudřili. Ale ne. K bigbeatovému rytmu a k elektrické kytaře se přidává ještě agresivní basovka. A navíc už třetí píseň za sebou zpívá bubeník Roman Dostál. Jeho zabarvení hlasu se mi velice líbí, je to zajímavé zpestření. Myslím však, že by měl zůstat doplňujícím zpěvákem, jinak jeho hlas posluchačům zevšední. Čtvrtá a pátá skladba připomíná tuctovou pop-music.
Poslední čtyři skladby mi spravily náladu. Opět slyším akustickou kytaru Slávka Klecandra a jeho hlas. Obojí k žalmům v podání Oborohu neodmyslitelně patří. Bicí jsou v pozadí. Netlučou stereotypní rytmus, ale ozvou se vždy v pravý okamžik, často se zajímavým nápadem. Neslyším elektrickou kytaru, která se podle mě k žalmům nehodí. Možná by mohlo být ještě více hoboje. V žalmu "Bůh sám" je výborný stejně jako zpěv Romana Dostála.
Deska dohrála a já jsem v rozpacích. Oboroh prvními pěti písněmi už není onou kapelou, na které se shodnou evangelíci různého hudebního zaměření, kterou si poslechnou i starší lidé, a kterou lze bez problému zařadit i do klasických bohoslužeb. Chápu, že každá kapela se musí vyvíjet, jinak ztvrdne. Nevím ale, zdali se směrem k pop-music dal Oboroh tou nejlepší cestou.