Recenze

Roman Dostál: Více světla, více stínů

15.10.2015 | Milan Tesař - radio Proglas, květen 2015

Roman Dostál, klávesista a jeden ze zpěváků skupiny Oboroh, si ke svým padesátým narozeninám nadělil sólové album. Nazval je Více světla, více stínů, což by nahrávalo chvále i kritice. Drobné stíny se skutečně najdou, ale světlo převažuje.

Potřeba zrekapitulovat prvních padesát let života. A velká radost z hudby. To jsou dvě jistoty, kolem kterých se točí první sólové album Romana Dostála, zpěváka, klávesisty a kdysi bubeníka skupiny Oboroh. „Nejsem sportovní typ, a tak jsem měl na muzicírování spoustu času. Učil jsem se na zobcovou flétnu, akordeon, piano, bicí, později na kytaru a k ní jsem si přibral foukací harmoniku,“ líčil Roman v rozhovoru, který jsme spolu ještě před vydáním alba vedli. A také mi vysvětloval, jak se na album dostala témata, o kterých v písních pojednává: „V první písni Přístaviště vycházím z toho, že se všechno – metaforicky řečeno – odehrává na pódiu Boží dlaně. Pak následuje škála různých prožitků, milostné okouzlení, problémy vztahů, pochyby a sebezpytování, motivy přírody i stresujícího města, kamarádství apod. Všechno plyne k závěru životní pouti, kdy by duše, nesená vírou a nadějí, měla být připravena na setkání s Bohem. A o to je třeba prosit. Proto jsme dali na závěr alba písničku s názvem Prosba.“ Zde je nutné připomenout, že autorem textů není sám Dostál, ale že o zaznamenání a zveršování vlastních příběhů, prožitků, pocitů a přání požádal Petra Střešňáka, spřízněnou duši dlouhodobě se pohybující v blízkosti Oborohu. Výsledkem spolupráce je série osobních výpovědí, místy po básnické stránce silně nadprůměrných, jindy standardně dobrých, ale vždy obohacených Romanovým charakteristickým „chraplákem“. Hlasem, který si s oblibou zvou na svá alba i jiní umělci (Jiří Plocek s Jitkou Šuranskou nebo znojemská Lucrezia Borgia).

Tady by článek mohl skončit. Jenže se musíme dotknout nejdiskutabilnější složky alba, kterou jsou aranže písní. Zde si dovolím udělat malou odbočku. Když Tonda Maceček z Lucrezia Borgie napsal celé – zatím nerealizované – album pro Františka Segrada, zpěvák to v rozhovoru pro Proglas okomentoval slovy: „To je jeho představa o tom, co je Segrado.“ Od okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel album Více světla, více stínů, ptám se sám sebe: Neměl jsem mylnou představu o tom, co nebo kdo je Roman Dostál? Totiž tak jako sólové projekty Slávka Klecandra jsou folkovější než (folk)rockový Oboroh, čekal jsem, že sólová deska Romana Dostála bude rockovější. Ladilo by to k jeho hlasu i máničkovskému zjevu, říkám si. A asi nejsem sám, protože minimálně tři hudby znalí lidé z mého okolí už přede mnou utrousili podobnou poznámku. Aranžemi mě (nás?) tedy Roman překvapil.

Album Více světla, více stínů je totiž víc, než bych očekával, postavené na zvuku kláves. To samo o sobě nemusí být špatně, ale některé zvolené rejstříky a ozdoby (cosi jako nápodoba řeckého či balkánského popu v Když neláskou se ochoří, rytmus v Milostné, bublání jako ze seriálu NávštěvníciProsbě a opět rytmus tamtéž) jsou podle mne nadbytečné. Mnohem lépe vyznívají komorněji laděné písně jako Den plný ticha, pianová miniatura Romantický film (s vtipně useknutým koncem) nebo i klasičtější zvuk varhan v Černobílých fotkách. Jinými slovy – laťku, kterou Roman v úvodní písni Přístaviště nastaví hodně vysoko, bohužel v některých momentech alba podlézá. Přístaviště má totiž nejen skvělý text – i po formální stránce –, ale je to především dobře zazpívaný hit s výrazným refrénem a s dobře volenými barvami kláves. Většina dalších skladeb má sice také potenciál a vyloženě špatná skladba na albu není (osobně mám trochu problém s Jen si tak posedět, ale chápu, že pro „úplnost“ témat ji tam Roman chtěl mít). Jen mám pocit, že sem tam něco přebývá („umělý“ rytmus) nebo naopak chybí (více barev akustických nástrojů nebo klasické bicí). Možný je však i jiný pohled. Popovější aranže v kombinaci s Romanovým rockovým zpěvem vytvářejí zvláštní napětí, díky němuž je nakonec na albu mnohem víc světla než stínů.

Oboroh, který stojí na čtyřech pilířích (jak o tom ve sleevenotu píše Petr Linhart), pro mne dál zůstane hlavním působištěm Romana Dostála a jeho tří spoluhráčů. Je ale dobře, že si čerstvý padesátník nadělil sólovou desku. Opravdu z ní totiž sálá radost, a to dokonce i v momentech, kdy se zpívá o světě, který se „pouští stal, ztratil chuť, zesinal, zatuchl a oprýskal“. A k písním, jako je Přístaviště, Noční monolog, Černobílé fotky nebo Prosba, se budu rád vracet.

Vydavatel: Rosa
Rok vydání: 2015
Žánr: popfolk
Celkový čas: 39:26