Oboroh - Nocí mořem
01.05.2007 | Petr Mareček - Mladá fronta DNES
Hudebně jistá pouť nejistotou
Nocí mořem, nové album východočeského Oborohu, je vyrovnaná a silná kolece jedenácti písní
Je škoda, že čeští politici, a asi nejen oni, mají schopnost mnohé příhodné slogany či metafory v lepším případě vyprázdnit do duta, v horším proměnit na kus hadru. Při poslechu nového alba východočeské kapely Oboroh Nocí mořem totiž člověku maně přijde na mysl příměr "klidná síla", ale řekneli to nahlas, hanba mu nafackuje. S albem vydaným u brněnského vydavatelství Indies otálela skupina, v jejíž diskografii jsou už desky Žalmy, Žalmy 2 - Spatřujeme světlo, Kámen a Marah, osm let. Výsledkem je jedenáct vyrovnaných skladeb s jemnou undergroundovou patinou a působivým "old fashion" dylanovským bluesrockem. Ne náhodou jedinou coververzí je Dylanova This Wheel's On Fire.
Jako má k dylanovské rozevlátosti hudebních frází i metafor blízko Vladimír Merta, tak lídr Oborohu, zpěvák, textař a skladatel Slávek Klecandr má blízko k oběma. Model "rozjezd na španělku, jenž se zhoupne do sytého kapelového zvuku s varhanami", je čitelný hlavně v songu Jako Jonáš. Klecandr ctí Mertu i pro jeho neohraničenost. "On nepředkládá své písničky úhledně zarámované jako ucelený obraz. Ty jeho gejzíry tónů a slov nejen že nepojme žádný rám, ony se ani nevejdou na plátno," říká o svém kolegovi Klecanr, který však své obrazy díky kapele dává do fortelných rámů, jeho neohraničenost je spíše uvnitř textů, které se každým poslechem proměňují a odhalují další spodní proudy. Přitom jsou srozumitelné a hlavně - jde o příběhy. Klecandr s nebývalou pokorou ve víře a s prožitým citem pro pochyby bez samoúčelného básnického efektu, na němž staví třeba Robert Křesťan, nachází příměry v obou Zákonech Bible, proto se zpívá o Jonášovi, Lotově ženě (Jak Lotova žena tam na fleku zůstal a měl dost co dělat, aby to ustál... - Homo Erectus Blues), Eufratu, Sodomě, jablkách z ráje a o Kristu.
Znalci vědí, že Oboroh se zcela vymyká křesťanským kapelám připomínajícím kázající náboráře. Definici svého náhledu a vlastně i alba si muzikanti vyřkli sami: "Většinu písní lze chápat jako jakési poznámky, znaky na dlouhé výpravě nocí a mořem našeho tázavého nitra. Nemáme tušení, kdy se objeví maják, kdy břeh. Mezi hvězdami, světelnými body na obloze je jeden, který nedopustí, abychom ztratili směr, i když kompasy haprují a je zřejmé, že jsou k ničemu." "Někdy je těžké říct dvě slova, aby se význam vzájemně nezranil," začíná song Někdy. Svěže dopadla i mladická Klecandrova hříčka Anděl, svižný undergroundový kuplet, s vynikajícím rytmem a kapelními "čertovskými" vokály.
Ani tady není symbol anděla provařeným klišé, jímž si dnes kdekdo čechrá našlehanou vatu grafomanských skládanek, které vydává za texty. Spíš lze dávný text brát jako "prostořekou" satiru na farizejství a zneužívání víry institucemi. Úvodní instrumentálka, artrockováAve, Maris Stella, má v sobě zdravou dávku velebnosti a předznamenává rockové rozpažení alba.
Slávek Klecandr je rozvážný a posmutnělý vypravěč staré písničkářské školy, v jeho hlase lze odhadnout, jak naposlouchaného má Leonarda Cohena. Kapelové aranže prozrazují, že k oblíbeným patří desky 60. let, zejména Dylanovy Highway 61 Revisited, Blood in the Tracks či Slow Train Coming. Nejde však o žádné plagiátorství, spíše o návaznost "po duchu". Oboroh s bubeníkem Liborem Ježkem a baskytaristou Radkem Pokorným je originál, třeba i díky ráznému saxofonu Klecandrova bratra Václava.
Kontrastem potemnělé tónové zdrženlivosti Slávka Klecandra je v klenutějších melodiích naléhavý rockový hlas (a la Dan Bárta v časech Alice) klávesisty Romana Dostála, hlavně v regulérním hitu Koně.
Deska Nocí mořem, z níž se na první poslech okamžitě vyloupnou také perly Trosečníci, Setkání či závěrečná Tání, patří k počinům, které sice mnoho v muzice nezmění, ale o němž lze říct, že má stoprocentní osobní ručení tvůrců. Ani jednu notu na něj neuložila zištnost a vypočítavost.