Oboroh - Marah
01.05.1999 | Petr Korál, ROCK - POP květen 1999
Nejčerstvější album východočeských křesťanských folkrockerů se jeví jako jejich dosud možná nejsilnější výtvor. Proč? Už jen proto, že u kapely tohoto druhu vždy záleží na tom, jakým způsobem do svých skladeb promítá svůj "duchovní pohled na svět". Zhudebňovat přímo biblické náměty (viz. první dvě alba Oborohu Žalmy a Spatřujeme světlo / Žalmy 2) je jednou z možností - ale po pravdě řečeno tou jednodušší a zároveň pořád někomu dost vzdálenou. Více vždy ukáží vlastní texty - a v tomto se Stanislav Klecandr coby hlavní autor materiálu desky vpravdě vytáhl. Ne, vážně nemusíte mít strach z nějaké primitivní pronáboženské agitace. Oboroh (tak jako kdysi Otcovy děti) dává jiným ideově spřízněným formacím ukázkový návod, jak se vyhnout trapnému apelování, lopotnému moralizování apod., a přitom se nevzdát možnosti nenásilně předávat určité poselství. To, co zde Oboroh zhudebnil, je skutečná poezie. Nikoli texty, ale opravdu spíš básně, které u mě využívají krásy a bohatosti českého jazyka, čarovné moci metafor a jsou až po okraj napěchované hlubokým myšlenkovým nábojem.
Nicméně ani hudební stránka není pouhým doplňkem té obsahové. Když pominu skupině nepříliš sedící rozvernou polohu (Bílá noc, černej den), Marah charakterizuje především ohromná aranžérská pestrost (kytary akustické a elektrické, baskytara, bubny, saxofony, klarinet, flétna, hoboj, klávesy, violoncello, housle,...) a stylová nespoutanost. Avšak nejsugestivněji Oboroh stejně působí v těch křehčích, popřípadě "přímočařeji melodických" věcech jako Tři křížky, Listopad, Advent či Všechno, cos mi chtěl říct. Ostatně zařazení nesmrtelné Dylanovky Knockin on Heaven's Door (byť v poněkud diskutabilním, silně pozměněném zpracování s chvílemi až nepříjemně dominantními klávesami) hovoří jasně v jakém hudebním podloží jsou pevně zapuštěny kořeny Oborohu - a jaké muzice by se ve vlastním zájmu měl věnovat.