Recenze
Oboroh: Žalmy III
Milan Tesař - Katolický týdeník, červen 2011
Třetí album starozákonních žalmů v podání skupiny Oboroh má podtitul Pozvedám své oči k horám a vyšlo 18 let po předchozích „žalmech" Spatřujeme světlo. Mezitím však kapela nezahálela - natáčela autorská alba jako Kámen, Marah, Nocí mořem nebo Ve věci probuzení. Přečtěte si naši recenzi a dejte vědět, jak potěšily, nebo zklamaly nové žalmy vás.
Folkrocková skupina Oboroh se po dlouhých osmnácti letech vrátila ke starozákonním žalmům. Tedy k tématu, kterému zasvětila svá první dvě alba na počátku 90. let a od kterého později ustupovala ve prospěch civilnějších autorských textů svého kapelníka Slávka Klecandra. Dlouholeté fanoušky Oborohu, kterým alba Žalmy a Spatřujeme světlo kdysi pomáhala růst ve víře, může tak těšit už samotný fakt, že příběh má pokračování. Slávek Klecandr po dvou dekádách navázal tam, kde před lety skončil: Zůstal věrný Českému ekumenickému překladu Bible se všemi jeho klady i zápory. Je to překlad široce akceptovaný, civilní, dobře se čte, avšak se zhudebněním a priori nepočítá. Skladatel tedy musel pracovat s volným veršem, který jej místy nutil spíše vyprávět nebo deklamovat (téměř rapovat) než zpívat. Někdy to bylo dokonce na úkor správného frázování a občas nepřirozeně kladené přízvuky jsou vlastně jedinou drobnou vadou na kráse nového alba.
Málokterý z žalmů podle ekumenického překladu je tak zpěvný jako Žalm 8, z kterého Oboroh na začátku 90. let udělal skutečný hit („Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi..."). I tentokrát se však Slávku Klecandrovi povedlo některým žalmům nadělit neobyčejně silné melodie. Za všechny zmíním a jako první k poslechu doporučuji Žalm 19 (Nebesa vypravují o Boží slávě), kterým mimochodem příběh alba Žalmy III začal, a dále Žalm 62 (Jen v Bohu se ztiší duše má.V těsném závěsu za nimi však následují další: Žalm 90 (Panovníku, u Tebe jsme měli domov) nebo kombinace Žalmů 117 a 104 (Chvalte Hospodina, všechny národy).
Oboroh od minulého alba hraje ve čtyřčlenné sestavě, ve které základní rockové nástroje (kytaru, basu a bicí) doplňují bohaté harmonie kláves Romana Dostála. U mikrofonu se střídají především vypravěč Klecandr s expresivním Dostálem, jejichž doplňující se vokály patří od počátku k základním poznávacím znakům Oborohu. Současná sestava bez melodického nástroje (tedy bez houslí, saxofonu, hoboje nebo cella, které k Oborohu kdysi patřily) kapelu nutí k syrovějšímu zvuku, aniž by se však vytrácela základní melodická linka. A co je ještě důležitější, i tentokrát se Oborohu podařilo žalmy nahrát tak, že se neztrácí jejich naléhavost. I s rockovým doprovodem - nebo možná díky němu - zůstávají prostředkem komunikace člověka s Bohem.
Oboroh - Ve věci probuzení
Milan Tesař - Katolický týdeník, květen 2010
Skupina Oboroh zní na svém novém CD Ve věci probuzení syrověji než kdy dříve. Snad poprvé za více než 20 let své existence nemá v sestavě žádný čistě melodický nástroj (saxofon, hoboj, housle nebo cello). Přesto nejde o čistě rockové album.
Nálada jednotlivých písní kolísá od křehkého folkrocku (S tebou) přes vtipné přiblížení ke country (Nebill) až k tvrdšímu bigbítu (Gazela). U mikrofonu se střídají zakládající členové Slávek Klecandr (kytara) a Roman Dostál (klávesy), jednou si sólo zazpívá staronový člen Jaroslav Jetenský a ve sborech dostane slovo i bubeník Libor Ježek. Zpívají tedy všichni členové a i po hudební stránce - navzdory zeštíhlené sestavě - zní kapela přesvědčivě a sehraně.
Texty, které až na jednu výjimku pocházejí z pera Slávka Klecandra, jsou sice na první poslech civilní, avšak obsahující více či méně skryté narážky na to, co nás přesahuje. Jejich intenzita se postupně zvyšuje, a tak zatímco v úvodních dvou písních sledujeme konflikt mezi civilizací a divokým zvířetem (Gazela), resp. vztah jednoho člověka k druhému (S tebou), v dalších skladbách se nám před očima vynoří obrazy stáří (Návštěva), posledního soudu (Sníh), smrti (Kdesi) či hledání cesty ven z hrobu (Nebill), které v závěru alba korunuje nadějeplné zvolání: „Pane můj, při mně stůj.." (Padá noc). Dvě písně se zbytku alba vymykají, a přitom tvoří jakési shrnutí celé současné tvorby Oborohu. Autorem první z nich (Kdesi) je baskytarista Jetenský, jehož melodie je reakcí na předčasný odchod jeho dcery Kristýny. Text Slávka Klecandra (kmotra Kristýny) obsahuje temné, a přesto krásné obrazy smrti, noci a bezčasí („Je kdesi meč, který anděl uhasil / a za práh brány odložil / Je kdesi čas, ve kterém jsem kdysi žil"), mezi nimiž prosvítají záblesky slunce a nového probuzení. S tím rezonuje i skladba Vladimíra Merty „Kejklíři" se sloganem „Kejklíře živí rány / víno a slovo Boží", kterou skupina přetavila k obrazu svému a obohatila ji svými sborovými zpěvy.
Navzdory mnoha pochmurným obrazům, které na albu najdeme, prožívá Oboroh šťastné období. Pánové jsou sehraní a sezpívaní, Slávek Klecandr píše nové písně, a dokonce po letech zhudebnil několik žalmů. Ty by prý kapela chtěla (možná už za rok) zařadit na své další album. Je tedy z čeho i na co se těšit.
Oboroh - Nocí mořem
Pavel Víšek
Východočeská folkrocková formace Oboroh, jež na počátku devadesátých let koncertovala se Sváťou Karáskem, slaví v lednu osmnáctiny a korpus pomyslného narozeninového dortu představuje páté album NOCÍ MOŘEM.
K většině z jedenácti skladeb napsal hudbu i texty s křesťanskými východisky kytarista a zpěvák Slávek Klecandr. Za výjimku z autorského rámce může opět dylanománie, když si po coververzi Knockin´On Heaven´s Door na albu Marah skupina vypůjčila z Zimmermannova (a Dankova) zpěvníku v originále další standard This Wheel's On Fire, nebýt saxofonového sóla Slávkova bratra Václava však trochu marnotratně. Zajímavé zpestření na albu naopak představuje (téměř celo)kapelový rap ve skladbě Anděl, k němuž se ve zlínském Studiu "V" připojil i zvukař Petr Vavřík. Stylová omezení naštěstí členům Oborohu opravdu nedělají hlavu, kdyby v Ave, maris stella ještě více popustili uzdu elektrickým kytarám, byl by z instrumentálky hezký "bílý metal". Většinu písní z alba chápe Oboroh jako poznámky "na dlouhé výpravě nocí a mořem našeho tázavého nitra", odtud pochází název alba. Jde-li o to, neztratit směr, když haprují kompasy, proč ne.
Oboroh - Nocí mořem
Petr Mareček - Mladá fronta DNES
Hudebně jistá pouť nejistotou
Nocí mořem, nové album východočeského Oborohu, je vyrovnaná a silná kolece jedenácti písní
Je škoda, že čeští politici, a asi nejen oni, mají schopnost mnohé příhodné slogany či metafory v lepším případě vyprázdnit do duta, v horším proměnit na kus hadru. Při poslechu nového alba východočeské kapely Oboroh Nocí mořem totiž člověku maně přijde na mysl příměr "klidná síla", ale řekneli to nahlas, hanba mu nafackuje. S albem vydaným u brněnského vydavatelství Indies otálela skupina, v jejíž diskografii jsou už desky Žalmy, Žalmy 2 - Spatřujeme světlo, Kámen a Marah, osm let. Výsledkem je jedenáct vyrovnaných skladeb s jemnou undergroundovou patinou a působivým "old fashion" dylanovským bluesrockem. Ne náhodou jedinou coververzí je Dylanova This Wheel's On Fire.
Jako má k dylanovské rozevlátosti hudebních frází i metafor blízko Vladimír Merta, tak lídr Oborohu, zpěvák, textař a skladatel Slávek Klecandr má blízko k oběma. Model "rozjezd na španělku, jenž se zhoupne do sytého kapelového zvuku s varhanami", je čitelný hlavně v songu Jako Jonáš. Klecandr ctí Mertu i pro jeho neohraničenost. "On nepředkládá své písničky úhledně zarámované jako ucelený obraz. Ty jeho gejzíry tónů a slov nejen že nepojme žádný rám, ony se ani nevejdou na plátno," říká o svém kolegovi Klecanr, který však své obrazy díky kapele dává do fortelných rámů, jeho neohraničenost je spíše uvnitř textů, které se každým poslechem proměňují a odhalují další spodní proudy. Přitom jsou srozumitelné a hlavně - jde o příběhy. Klecandr s nebývalou pokorou ve víře a s prožitým citem pro pochyby bez samoúčelného básnického efektu, na němž staví třeba Robert Křesťan, nachází příměry v obou Zákonech Bible, proto se zpívá o Jonášovi, Lotově ženě (Jak Lotova žena tam na fleku zůstal a měl dost co dělat, aby to ustál... - Homo Erectus Blues), Eufratu, Sodomě, jablkách z ráje a o Kristu.
Znalci vědí, že Oboroh se zcela vymyká křesťanským kapelám připomínajícím kázající náboráře. Definici svého náhledu a vlastně i alba si muzikanti vyřkli sami: "Většinu písní lze chápat jako jakési poznámky, znaky na dlouhé výpravě nocí a mořem našeho tázavého nitra. Nemáme tušení, kdy se objeví maják, kdy břeh. Mezi hvězdami, světelnými body na obloze je jeden, který nedopustí, abychom ztratili směr, i když kompasy haprují a je zřejmé, že jsou k ničemu." "Někdy je těžké říct dvě slova, aby se význam vzájemně nezranil," začíná song Někdy. Svěže dopadla i mladická Klecandrova hříčka Anděl, svižný undergroundový kuplet, s vynikajícím rytmem a kapelními "čertovskými" vokály.
Ani tady není symbol anděla provařeným klišé, jímž si dnes kdekdo čechrá našlehanou vatu grafomanských skládanek, které vydává za texty. Spíš lze dávný text brát jako "prostořekou" satiru na farizejství a zneužívání víry institucemi. Úvodní instrumentálka, artrockováAve, Maris Stella, má v sobě zdravou dávku velebnosti a předznamenává rockové rozpažení alba.
Slávek Klecandr je rozvážný a posmutnělý vypravěč staré písničkářské školy, v jeho hlase lze odhadnout, jak naposlouchaného má Leonarda Cohena. Kapelové aranže prozrazují, že k oblíbeným patří desky 60. let, zejména Dylanovy Highway 61 Revisited, Blood in the Tracks či Slow Train Coming. Nejde však o žádné plagiátorství, spíše o návaznost "po duchu". Oboroh s bubeníkem Liborem Ježkem a baskytaristou Radkem Pokorným je originál, třeba i díky ráznému saxofonu Klecandrova bratra Václava.
Kontrastem potemnělé tónové zdrženlivosti Slávka Klecandra je v klenutějších melodiích naléhavý rockový hlas (a la Dan Bárta v časech Alice) klávesisty Romana Dostála, hlavně v regulérním hitu Koně.
Deska Nocí mořem, z níž se na první poslech okamžitě vyloupnou také perly Trosečníci, Setkání či závěrečná Tání, patří k počinům, které sice mnoho v muzice nezmění, ale o němž lze říct, že má stoprocentní osobní ručení tvůrců. Ani jednu notu na něj neuložila zištnost a vypočítavost.
Oboroh - Nocí mořem
Petr Kučera, recenze alba Oborohu Nocí mořem pro Bratrskou rodinu
Po celých sedmi letech se příznivci skupiny OBOROH dočkali nového CD "Nocí mořem". Je krásné. Dlouho zrálo a stálo za to trpělivě čekat. Nové CD není sezónní nahrávka, kterou si koupíte proto, že zrovna trhá žebříček popularity. Je to je spíše básnická sbírka jedenácti písní, kterou v dobách vnitřního pnutí rádi otevřeme a budeme se k ní znovu a znovu vracet. Už první instrumentálka vás naladí a otevře svět vlnícího se nočního moře v nitru člověka, o kterém autor ,Slávek Klecandr, rád zpívá. Texty navazují na jeho sólové album "Protější břeh". Jsou krásné, zádumčivé, hloubce člověk porozumí postupně, po vrstvách, při dalším a dalším ponoru do textu a do vlastního nitra. Stejně i v hudebních aranžích budete odkrývat novější a novější vrstvy. (To je ovšem vlastností dobré hudby.) Slávkovy texty vyprávějí o tématech křesťanovi blízkých - o milosti, lidském zlu, pýše a sobectví, o vnitřních rozhovorech, vztazích, o věčnosti. Slávek nikdy nezpíval laciné popěvky. Jeho křesťanská éra začala žalmy, které jsou niternými výpověďmi o stavu modlitebníka. V tomto smyslu žalmů Slávek pokračuje. Bibli znající posluchač je překvapen, jak neuvěřitelně jinak lze převyprávět hluboké duchovní pravdy1. Například píseň "Trosečníci" by mohla být hlubokou hymnou reformace, i když jí je teologický slovník na hony vzdálen. Píseň "Koně" by měli povinně poslouchat pastýři srdcí. Písně nejsou určeny prvoplánovitě pro kostelní prostředí, dobře znějí v klubech, čajovnách a tichých hospůdkách.
Hudebně se Oboroh opět posunul dál. Je to stále folk-spíše rock-občas blues. Ke slovu se oproti minulosti více dostal Roman Dostál s klávesami, který skladby jemně podbarvil či naopak rozezvučel nástroj do až lehoulince popového nádechu. Kontinuitu starého zvuku skupiny obstarává Vašek Klecandr svými barevnými, nápaditými kreacemi na saxofon a jiné dechy. Bicí sekce je bezchybná, byť v minulosti byla nápaditější. Ve zpěvu se střídá pokojný hlas Slávka a ryčný hlas Romana. Musiku skvěle přitvrzuje basák Radek Pokorný.
Nahrávka vznikla ve Zlínském studiu "V" které je vždy zárukou špičkové kvality zvuku a nový nosič toto pravidlo jen potvrzuje. CD vydalo nakladatelství "Indies", což je také dopředu známkou kvality. Boket je též decentní opatřený texty. Takže doporučuji "nečudit" si černé kopie a zakoupit CD. Na koncertě bude jeho cena 250 Kč. V obchodu to bude o něco víc.
Oboroh - Nocí mořem
Petr Střešňák - Katolický týdeník, Perspektivy, 13. února 2007
Všichni to tak či onak známe - někdy na nás prostě dolehne život plný povinností a ne vždy příjemných střetů, jsme bez jiskry, přetažení a podráždění. Není divu, že tehdy zatoužíme po setkání, že pocítíme potřebu pobýt s někým, komu dobře rozumíme a v jehož společnosti se zklidníme a nadechneme. Že dobrý přítel není okamžitě k mání? Kdo má rád bigbít, který není jen primitivní řachandou, může si pro vyřešení zmíněné situace pořídit nové CD skupiny Oboroh. Určitě nebude zklamán.
Album s názvem nocí mořem nahrál Oboroh ve zlínském Studiu "V" po osmileté odmlce a pětice muzikantů se na něm obešla bez hostujících hudebníků i všelijakých studiových eskamotáží. Aranžmá se tak neliší od koncertních vystoupení a výsledkem je vítaná autenticita. Album je dramaturgicky sevřené, má zjevnou osnovu. Celé jej otevírá instrumentální skladba Ave, maris stella, tok přemýšlivých a naléhavých písní pak v pravou chvíli ozvláštní rozverný Anděl, dokazující, že Oborohu není cizí ani ironie a upravený song Boba Dylana This wheeľs on fire - jako připomenutí hudebních kořenů skupiny. Poznávacím znamením i předností Oborohu je prolínání dvou odlišných sólových hlasů. Kytarista Slávek Klecandr, autor většiny hudby a všech českých textů, zpívá civilně a vřele, občas přechází až do šepotu. Klávesista Roman Dostál je zase naprosto unikátní ve své expresivitě a jeho zpěv jde opravdu pod kůži.
Zvláštní pozornost si zasluhují Klecandrovy texty. Právem lze hovořit o rockové poezii, o současné poezii. Klecandr básnivým jazykem, srozumitelným ovšem, bez houštin "neprůchodných" metafor, předkládá příběhy a pocity dnešního člověka. Texty jsou plné tázání a tísní, nesklouzávají však do dekadentních či nihilistických poloh, naopak - prosvítá v nich zakoušená oprávněnost křesťanské naděje. A když v závěru alba zpívá ...ať už osud kamkoli nás vyhostí / jsme trosečníci v moři milosti - dostaví se definitivně výše zmíněný pocit setkání s dobrým, empatickým přítelem.
Skupina Oboroh existuje již téměř dvacet let. Pro jedny je to "jasná klasika", pro mnoho potenciálních posluchačů je však stále neobjevená. V jistém smyslu jí rozhodně nepomáhá nálepka křesťanské kapely. Nejde jen o to, že většině Čechů vadí všechno "křesťanské"; s křesťanskou hudbou je to ještě komplikovanější. Ten pojem totiž zavádějícím způsobem splývá s různými nadšenci, kteří za pomoci několika akordů rytmicky vyznávají, že Ježíš je náš Pán, má nás moc rád apod. Nic proti tomu - ale srovnávat tyto produkce se skutečným uměleckým hledáním prostě nejde. Vím dobře, proč se o tom zmiňuji. Oboroh hrál už mnoho let, než jsem se s ním seznámil a následně začal pátrat po jeho diskografii.
Zasvěcenci vědí, že skupina Oboroh na sebe počátkem devadesátých let upozornila zhudebňováním biblických žalmů. Zvláště druhé album, nazvané Spatřujeme světlo, je neobyčejně zdařilé a patří k tomu nejlepšímu, co z moderní hudby vůbec znám. Rád proto připomínám i toto nadčasové dílko.
Závěrem popřejme Oborohu vnímavé posluchače - a vnímavým posluchačům Oboroh.
Oboroh - Nocí mořem
Milan Tesař, Radio Proglas listopad 2006
Oboroh - Nocí mořem
Oboroh je jedna z našich nejlepších a nejvyzrálejších folkrockových kapel, která navíc dokáže na české texty naroubovat písničkářský rock amerického stylu. Na nové album museli fanoušci Slávka Klecandra, Romana Dostála a spol. čekat dlouhých osm let.Mezitím Slávek stihl natočit sólové album nebo doprovázet písničkářku Evu Henychovou a Roman se věnoval své vlastní hudební škole a hostoval na Andělem oceněné desce Hudecké úderky Jiřího Plocka a Jitky Šuranské. Nyní se Oboroh vrací s novým albem, prvním u Indies a nejpísničkovějším ze všech. Oproti minulému CD Marah totiž výrazně ubylo náročných (artrockových, industriálních či jinak alternativních) pasáží a přednost dostaly opravdu písně. Výjimkou je pouze instrumentálka Ave, maris stella, jejíž zařazení na samý začátek desky svědčí o odvaze kapely, která se nepotřebuje za každou cenu honit za úspěchem a klidně otevře dlouho očekávané album jednou z nejméně nápadných skladeb. Po ní už následuje jedna příjemná píseň za druhou. Ve zpěvu se střídají oba lídři, přičemž usazený vypravěčský hlas Slávkův kontrastuje s chraplavým projevem Romanovým (pro fanynky zřejmě eroticky přitažlivým, chtělo by se napsat, kdyby Oboroh v textech ve velké míře nečerpal z Bible). Roli sólového nástroje hraje především saxofon kapelníkova bratra Vaška Klecandra, ale pozadu nezůstává ani mladá rytmika (Libor Ježek za bicími, Radek Pokorný s baskytarou). Texty Slávka Klecandra dál čerpají z křesťanského světonázoru, avšak nikdy dřív za téměř dvacet let existence kapely nebyly tak přístupné široké vrstvě posluchačů. Zvlášť doporučuji příspěvek k mezilidské komunikaci Někdy, mystické verše Koně nebo vyrovnání se s otázkou "evoluce, nebo stvoření?" v písni Homo erectus blues. A pokud vám hudba Oborohu připadá až příliš konvenční, pravidelná či nenápaditá, zkuste Anděla s funkovým rytmem a (poprvé v dějinách kapely!) s rapem a se sbory, na které by svého času mohly být hrdé i sovětské kapely. Jediným šlápnutím vedle je snad coververze Dylanova This Wheel's On Fire (s příliš českou výslovností), ale za autorské písně dávám Oborohu vysokou známku.
Oboroh - Marah
Petr Korál, ROCK - POP květen 1999
Nejčerstvější album východočeských křesťanských folkrockerů se jeví jako jejich dosud možná nejsilnější výtvor. Proč? Už jen proto, že u kapely tohoto druhu vždy záleží na tom, jakým způsobem do svých skladeb promítá svůj "duchovní pohled na svět". Zhudebňovat přímo biblické náměty (viz. první dvě alba Oborohu Žalmy a Spatřujeme světlo / Žalmy 2) je jednou z možností - ale po pravdě řečeno tou jednodušší a zároveň pořád někomu dost vzdálenou. Více vždy ukáží vlastní texty - a v tomto se Stanislav Klecandr coby hlavní autor materiálu desky vpravdě vytáhl. Ne, vážně nemusíte mít strach z nějaké primitivní pronáboženské agitace. Oboroh (tak jako kdysi Otcovy děti) dává jiným ideově spřízněným formacím ukázkový návod, jak se vyhnout trapnému apelování, lopotnému moralizování apod., a přitom se nevzdát možnosti nenásilně předávat určité poselství. To, co zde Oboroh zhudebnil, je skutečná poezie. Nikoli texty, ale opravdu spíš básně, které u mě využívají krásy a bohatosti českého jazyka, čarovné moci metafor a jsou až po okraj napěchované hlubokým myšlenkovým nábojem.
Nicméně ani hudební stránka není pouhým doplňkem té obsahové. Když pominu skupině nepříliš sedící rozvernou polohu (Bílá noc, černej den), Marah charakterizuje především ohromná aranžérská pestrost (kytary akustické a elektrické, baskytara, bubny, saxofony, klarinet, flétna, hoboj, klávesy, violoncello, housle,...) a stylová nespoutanost. Avšak nejsugestivněji Oboroh stejně působí v těch křehčích, popřípadě "přímočařeji melodických" věcech jako Tři křížky, Listopad, Advent či Všechno, cos mi chtěl říct. Ostatně zařazení nesmrtelné Dylanovky Knockin on Heaven's Door (byť v poněkud diskutabilním, silně pozměněném zpracování s chvílemi až nepříjemně dominantními klávesami) hovoří jasně v jakém hudebním podloží jsou pevně zapuštěny kořeny Oborohu - a jaké muzice by se ve vlastním zájmu měl věnovat.
Když hořké vody sládnou, Oboroh - Marah
Jiří Moravský Brabec, FOLK - COUNTRY květen 1999
Skupina Oboroh má pověst křesťanské (a ještě přesněji evangelické) folkrockové kapely a po dvou deskách Žalmů a Nebeské kavárně se Sváťou Karáskem se té pověsti není co divit. Nová deska Marah má sice biblické pojmenování oázy s hořkou vodou, která díky Hospodinově radě Mojžíšovi zesládla, ale ze třinácti písní se explicitně náboženský obsah objeví jen v menšině - Hořící dítě je Southwellova básnická alegorie o oslyšené Ježíšově nabídce každému člověku, Listopad Klecandrovo rozsáhlé a komplikované vidění charismatické osobnosti Jana Milíče z Kroměříže, předchůdce Husova ve výtkách kněžstvu a řádům, velkého kazatele a nápravce padlých žen.
V dalších písních je sice velmi často patrné jakési křesťanské vidění světa, odkazy na étos věřícího člověka a poměřování věcí a činů z tohoto úhlu, ale jsou to především písničky o člověku a myslím, že kdo neví a nebádá, ani nenajde biblickou inspiraci.
Deska je složená ze tří částí - ta první přes střídání různých nálad vrcholí radostnou písní člověka žijícího čistý jednoduchý život v komplikovaném světě - Bílá noc, černej den - asi největším hitem alba. Pak následuje jakási meditativní část (skvělá hostující Blanka Táborská hledá prostory za slova ve vokálech Územím ticha, překvapivě je pojatá Dylanovka Knockin on Heaven's Door a konečně onen Listopad) a v závěrečných dvou písních přijde jakési uvolnění z poznaného.
V Stanislavu Klecandrovi vyrostl Oborohu vynikající autor - jak muziky, tak především textů. Jsou různorodé, ale záviděníhodné a dějiny Oborohu jsou důkazem velkého rozvoje tohoto talentu. O něco horší je Klecandr zpěvák, který už asi dosáhl svého zenitu a jakkoli zpívá dobře a promyšleně, přimlouval bych se za větší prostor pro druhého zpěváka skupiny Romana Dostála, jehož neobyčejný hlas "to má v sobě", ne nepodoben kdysi Pavlu Husárkovi z Fleretu.
Muzika se opírá o rockový spodek (bicí, baskytara, kytara), zhutněný většinou ještě violoncellem a zdobený kromě houslí (asi v polovině skladeb) především dechovými nástroji (saxofony, občas klarinety, hoboj) a plochami kláves. Těží především z angloamerické hudební kultury, ale s invencí - vzorově třeba právě v onom jedenáctiminutovém Listopadu rozvede postupy blues.
Myslím, že se touto deskou rozšíří počet oveček, které by se mohly k takovému Oborohu uchýlit.
Oboroh - Marah
Petr Wagner (Recenze Tón 6/1998)
Neděje se toho u nás v Čechách zas tak moc, ale pěkné desky se tu a tam točí. Člověk je o to radši, že jednu z nich může připsat na vrub Rose.
Čtvrté album Oborohu je zase trochu jinde, než všechna předešlá. Přesto v tom podstatném neuhýbá ani na jednu stranu: tahle skupina, jedněmi obdivována, jinými nekompromisně zatracovaná, zůstává pořád svá. Jako by cesta, po které se ubírá, byla vytyčena už někdy hodně dávno, stranou od všech možných trendů a pryč z doslechu všech posledních výkřiků módy. Nejhezčí kytky taky většinou rostou na těžko dostupných horských stráních (což v tomto případě budou patrně stráně hor Orlických).
Marah je cítit jako příběh o životě na počátku konce. Jeho vůně je nahořklá (to je první dojem), ale rozhodně ne bezvýhradně hořká (na což přijdeme, když ji chvíli podržíme v chřípí). Na MARAH se lze dívat jako na pár fotografií z pozůstalosti. Poznáváme na nich člověka ve fragmentech jeho ne vždycky jednoduchého života, a tak nějak v něm vidíme sami sebe. Všichni "jsme lidé", všichni "váháme", "vzdáváme boje" a "hledáme", "sami sobě spojenci, soky a Bůh ví, čím dál". Žijeme tady spolu a toužíme si nějak rozumět ("Všechno, cos mi chtěl říct"). Najednou zaslechneme ozvěny hlasů a zvuků z jiného času - něco se vlamuje do naší blízkosti a nás jímá bázeň. Je to tajemství. Všechno se zastaví... Svět se ale stále točí a jeho běh je rychlejší a rychlejší. Není čas "přemýšlet, kdy jsem v právu". Není čas vůbec na nic, všude jen povyk a zmatek. Až dokud... až dokud se převod nestrhne. Kolotoč stojí. Sníh padá do ticha. Není co skrýt. Člověk vybíhá do toho bíla, aby později, vyčerpán, jedinému Bohu vyznal: "Věřím - všechno změní - odpuštění - nyní i navždycky". A Územím ticha" projde, aby zaklepal na nebeskou bránu. Za jeho zády ještě všechno sténá dlouhatánskou agónií. Všechno - Svět... lidské osudy velikánů i těch nejposlednějších...Církev. Polnice však ohlašuje advent a sním definitivní Boží milost. Pak Pán přijde "všechny omýt svojí krví". Amen.
Oboroh - Kámen
Josef Sanitrák, Recenze AD 1996/9
V pořadí třetí legální pomník Oborohu (nepočítáme-li záznam živého vystoupení se Sváťou Karáskem) je víc, než jen splněným očekáváním. Je bonbónkem pro všechny věrné a také odpovědí pochybovačům, kteří tvrdili, že po vyčerpání žalmů už kapela nebude mít co hrát.
Už úvodní Vítr prozrazuje, že nejde o projekt jediné ruky skladatele Slávka Klecandra. Ten tu totiž otextoval melodii bubeníka a zpěváka Romana Dostála, v níž do nás vlije naději starozákonního očekávání větrů, které vzbouzí Ezechielovo údolí suchých kostí, poté novozákonně a po dylanovsku varuje před všedností pokušení, dále se svěří s rozvodovou intimitou v hitovém reggae Co ti zjeví moje oči atd. Slávek je zkrátka a dobře nejméně stejně dobrým textařem jako skladatelem, a i díky tomu je Oboroh najednou osobnější a posluchači bližší. Najdeme tu samozřejmě i nějaké žalmy, dvakrát Karáska a přearanžované renesanční skladby.
I v samotné muzice hned zpočátku zaslechneme nové barvy: klávesy, foukací harmoniku a především skvělé housle v rukou nové členky souboru Vendulky Roklové. Na desce dále hostují i exOborozi Jarda Jetenský (elektrická kytara) a Vašek Klecandr (saxofon, flétny), na deskách ještě nehrál také cellista Viktor Martínek, takže jde o jakousi oboroží kapelu hvězd. S novým obsazením Oboroh zjevně chytil druhý dech, neboť kromě zmíněných změn jsou i aranže promyšlenější a jdou víc po hudbě než po intelektualismu, jak tomu bylo v jednom z předchozích období skupiny. Jde také o první album kapely, které vychází u křesťanského vydavatelství a k úvodnímu Větru se vyrábí i videoklip. Zbývá jen vyzradit, že křest desky za kmotrovství Vlasty Redla proběhne 27. září v pražském sále Akropolis.
Rozpaky nad Oborohem
David Balcar (Bratrstvo 3/1994)
S nadšením jsem uvítal zprávu o tom, že Oboroh konečně nahrál i ty žalmy, které se na první desku nevešly, ale které jsou známy z koncertů a ze starých amatérských nahrávek Oborohu. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že ke koupi je jen compact disc. Nevím, jak jsou evangelíci bohatí, ale myslím si, že klasická deska nebo kazeta by byly cenově přístupnější, a hlavně CD přehrávač má jen málokdo.
Usedám do lenošky a těším se. Ale místo vícehlasu bez doprovodu, známého ze staré kazety, mě ohromí bigbeatový rytmus. Hned v dalším žalmu se k popovému rytmu přidává i pronikavá elektrická kytara, která navíc kopíruje ty nejohranější kytarové postupy. Třetí žalm začíná zajímavým úvodem s varhanami. Bezva nápad, tak se snad konečně umoudřili. Ale ne. K bigbeatovému rytmu a k elektrické kytaře se přidává ještě agresivní basovka. A navíc už třetí píseň za sebou zpívá bubeník Roman Dostál. Jeho zabarvení hlasu se mi velice líbí, je to zajímavé zpestření. Myslím však, že by měl zůstat doplňujícím zpěvákem, jinak jeho hlas posluchačům zevšední. Čtvrtá a pátá skladba připomíná tuctovou pop-music.
Poslední čtyři skladby mi spravily náladu. Opět slyším akustickou kytaru Slávka Klecandra a jeho hlas. Obojí k žalmům v podání Oborohu neodmyslitelně patří. Bicí jsou v pozadí. Netlučou stereotypní rytmus, ale ozvou se vždy v pravý okamžik, často se zajímavým nápadem. Neslyším elektrickou kytaru, která se podle mě k žalmům nehodí. Možná by mohlo být ještě více hoboje. V žalmu "Bůh sám" je výborný stejně jako zpěv Romana Dostála.
Deska dohrála a já jsem v rozpacích. Oboroh prvními pěti písněmi už není onou kapelou, na které se shodnou evangelíci různého hudebního zaměření, kterou si poslechnou i starší lidé, a kterou lze bez problému zařadit i do klasických bohoslužeb. Chápu, že každá kapela se musí vyvíjet, jinak ztvrdne. Nevím ale, zdali se směrem k pop-music dal Oboroh tou nejlepší cestou.
Oboroh - Spatřujeme světlo (Žalmy 2)
Jarda Kycler (Recenze AD 1994/3)
Když před několika lety začaly pronikat zhudebněné biblické žalmy, do té doby téměř neznámé skupiny Oboroh, do širšího posluchačského podvědomí, působili jako skutečné zjevení. Dnes už má tato skupina pevné místo na naší hudební scéně.
Tři roky po natočení jejího prvního alba Žalmy se objevila její nová nahrávka s podtitulem Žalmy 2 - další série (tentokrát devíti) biblických textů. Stejně jako před lety jde o inteligentní hudbu plnou nápadů. Střídají se písně meditativní (více akustické) s radostnými a oslavnými ( rockovějšími ). Hudba je ještě umocněna zpěvem, opět podle obsahu sdělení klidným nebo naopak naléhavým. Celek působí jako silná, hluboce prožitá výpověď.
Změny oproti prvnímu albu doznal zvuk kapely, který nabyl příchodem dalšího kytaristy zemitějšího, rockovějšího výrazu. Pestrost saxofonu a fléten je tak vystřídána větší dravostí elektrické kytary. Ale že i ta může být citlivým nástrojem dokazuje zhudebnění Žalmu 42 (Slzy jsou chléb můj / ve dne i v noci / když se mne každý den ptají: / "Kde je tvůj Bůh?"), kdy vytváří silný, melodramatický doprovod.
Nahrávka Spatřujeme světlo skupiny Oboroh potvrzuje, že i slova stará téměř tři tisíce let, zvláště podaná současnou hudební formou, mají co říci dnešnímu uspěchanému člověku.
Oboroh: Žalmy I.
Petr Čáp (Recenze ROCK - POP 14/1991)
Tak jo, přiznávám. Vzal jsem si tuhle desku v redakci k recenzování úmyslně. Oboroh jsem znal už předtím, duchovně s nimi souzním a trochu jsem se bál, aby jejich křehká deska neskončila pod kopyty nekompromisních kritiků - rockerů. (Husí kůže mi naskočila, když jsem si představil, jak si skalní metalista Honza Martínek se zlověstným úsměvem kata Mydláře odnáší Oboroh na společnou popravu spolu s novou deskou Dády Patrasové...) To ovšem neznamená, že jsem byl předtím rozhodnut, že budu pouze chválit - k jejich starším nahrávkám jsem měl své výhrady. Právě proto jsem byl velmi zvědav, jak bude Oboroh znít ze své první LP desky. Ačkoliv jsem nechtěl opravdu pouze chválit, Oboroh mi svým bezchybným výkonem nedal k ničemu jinému šanci. Pointu tedy prozradím hned v úvodu. Jde o velmi vydařený debut.
Celkově je deska laděna spíše komorněji (místy až folkově), a to i za použití klasických nástrojů: kytary, basy, bicích, kláves. Ke zvukové pestrosti jednotlivých skladeb přispívá účast dechových nástrojů (z nichž zejména hoboj a saxofon dávají písním nový rozměr), sborů a vícehlasů.
Před Oborohem stál, ještě dříve než vykročili, obtížný úkol. Jak se vzhledem ke zvolené biblické předloze vyrovnat s rytmem a melodií. Přestože většina žalmů je přímo určena pro zpěv, původní rytmika skrytá ve verších hebrejského originálu se překladem zákonitě ztrácí. Použití obvyklého modelu sloka - refrén, je také s přihlédnutím k použité předloze částečně mimo hru. Opakuji - částečně, protože např. v první části Žalmu 107 můžeme za refrénový nápěv považovat opakování verše "A když ve svém úpění volali k Hospodinu, zachránil je z tísně". Podobně pak v Žalmu 8 je absence melodií podporujícího nápěvu nahrazena sborovým opakováním úvodního verše. Neúčast silného rytmu a pevnější struktury přináší při poslechu potěšení těm, kteří mají v oblibě překvapení, zvraty tempa apod. - prostě těm, kteří nemají rádi hudbu, u níž vědí, co je čeká v příštích taktech.
Desku otevírá Žalm 60, v jehož úvodu řízné vojenské bubny a píšťaly upozorňují na skutečnost, že slova pocházejí z pamětního zápisu krále Davida vyprávějícího o válce s Aramejci a snad i na fakt, že život s Bohem není jen samá pohoda, ale že nás v něm čeká i řada bojů. Takřka rhytm-and-bluesově pojatý Žalm 14, bez pauzy, organicky přechází v Žalm 126. Stejně organicky jako se mění uvažování člověka, který pochybuje o Bohu ("Bloud si v srdci říká - Bůh tu není" Žalm 14), a když to, o čem pochyboval, později nalezne (Hospodin změní jeho úděl - Žalm 126:1), jsou "jeho ústa naplněna smíchem a jazyk plesá" (2.126:2).
Na každé straně desky je pět úprav žalmů a předpokládám, že šlo o koncepční záměr, když A - strana obsahuje spíše žalmy, které v naříkání volají k Bohu s problémy a obavami a B - strana je pak věnována chválám a oslavám Hospodina. Úvodních 12 a půl minuty druhé strany obsahuje ve dvou částech zhudebněný Žalm 107. Textově se jedná o klíčovou skladbu desky. Žalmista zde vypočítává nepříznivé situace, do nichž se lid dostal, a "...když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně". V textu můžeme zachytit i důležitou paralelu, vedoucí do novozákonní doby. Verše 19-21 hovoří o slovu, které Hospodin seslal, aby je uzdravil a zachránil z jámy (tj. z věčné smrti). Tím slovem je Ježíš Kristus (viz. Janovo evangelium 1:1). Desku uzavírá zpěvný, modlitební Žalm 8, v němž uslyšíme dětský sbor. Na úplný závěr připadla veselá, osmatřicetivteřinová, takřka taneční úprava Žalmu 133 "Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně!"
Je velmi málo naprosto bezchybných desek. Ani Oboroh není výjimkou. V druhé části Žalmu 107 se autorovi hudby Stanislavu Klecandrovi podle mého názoru nepodařilo zcela překlenout rytmickou disproporci a také zpěv působí poněkud nasládle. Ve stejné skladbě mám pocit i jakéhosi aranžérského "tápání". Dále mi trochu vadí i dětské sborové hlásky v Žalmu 8, a také podivně useknutý závěr Žalmu 126.
Jinak je celá deska (včetně obalu Jiřího Vovese) velmi kvalitní a všem, kteří hudbu neberou pouze jako kulisu, ale přemýšlejí i o slovech, ji mohu vřele doporučit.