Recenze

Roman Dostál: Dobré nebe dobře ví

30. 11. 2017 | Milan Tesař - radio Proglas, srpen 2017

Roman Dostál, zpěvák a klávesista skupiny Oboroh, pokračuje na svém druhém sólovém albu ve spolupráci s textařem Petrem Střešňákem. Přečtěte si naši recenzi a poslechněte z archivu rozhovor, který jsme s Romanem Dostálem vysílali v březnu 2017.

Roman Dostál, zpěvák a klávesista skupiny Oboroh, si své první samostatné album Více světla, více stínů nadělil před dvěma lety k padesátým narozeninám. Disciplína sólového zpěváka se mu však zalíbila, a tak v době, kdy Oboroh musel ze zdravotních důvodů přerušit přípravu alba velikonočních a svatodušních písní, připravil vlastní novinku. CD Dobré nebe dobře ví je také složeno z Dostálových skladeb na texty Petra Střešňáka. I ono obsahuje příběhy, v nichž se pohled vzhůru k nebi proplétá s radostmi pozemského života. Přesto je však jiné.

Zatímco Romanův kolega Slávek Klecandr se mimo Oboroh profiluje jako folkový písničkář, obě Dostálovy desky jsou popové. Tím nemám na mysli kolovrátkovou hudbu vhodnou do komerčních hitparád, ale písně postavené na výrazném zvuku klávesových nástrojů, na bohaté harmonické složce a – v pozitivním slova smyslu – líbivé. Na tom, že přes tuto líbivost ani na okamžik nesklouzávají ke kýči, mají zásluhu nejen Střešňákovy texty, ale také Dostálův snadno rozpoznatelný hlas, který má v sobě vedle své charakteristické chraplavé barvy skrytou těžko popsatelnou, ale jasně přítomnou důvěryhodnost. A zdá se mi, že právě v této pravdivosti se na novém albu dostává ještě o kus dál než minule.

Jiný je tentokrát i hudební doprovod. Klávesové party sice stále převažují, ale namísto umělých samplů dal Dostál tentokrát přednost živě hraným nástrojům, ať už je to piano, nebo elektrické klávey. Vítaným zpestřením je větší podíl živě hraných bicích nástrojů a občas také kytar – například písně Strádající duše, strádající těla nebo Oáza by se bez problému mohly objevit na některém albu Oborohu. A do třetice – baskytara možná není na tomto albu nejnápadnějším nástrojem, ale Lukáš Hradil coby přizvaný host na ni hraje dobře a svou službou ještě o kousek posiluje zmíněnou důvěryhodnost celku.

V textech písní – a Petr Střešňák mu je píše skutečně na tělo – sleduje Roman Dostál „pilný život včel“ (V trávě) i Karafiátovy broučky, mezi něž se mu však připlete „zmatený marnotratný syn“. Na albu má místo píseň o ne zcela všední lásce mezi mužem a ženou (Dopis milované paní), píseň o tichu (Podoby ticha) i píseň o tom, že „láska hory přenáší, ale je to rachota“. Mezi nejsilnější momenty řadí vyvrcholení písně Oáza, další z řady o vztahu dvou lidí, která končí krásným: „Ale s tebou se tak hezky povídá, a dokonce i mlčet s tebou dá se.“ Ticho a mlčení jako by bylo ústředním motivem alba, neboť je lze tušit i tam, kde se o něm přímo nezpívá. Třeba v poslední písni umístěné do noční scenérie: „V hodině bdících sýčků a výrů duše se svlékla do naha. Horečně dýchám na zkřehlou víru a někdo mi v tom pomáhá. Tajemně kdosi pomáhá.“ V písních je tedy zřetelná horizontála i vertikála. Tak jako na obalu alba na kříži, který je zároveň oknem, průhledem k nebi.

Vydavatel: Rosa
Rok vydání: 2017
Žánr: pop
Celkový čas: 33:50