Recenze

Oboroh: Šel přes potok Cedron k hoře

1. 4. 2013 | Milan Tesař – radio Proglas, duben 2013

Den po Velkém pátku vám nabízíme recenzi na aktuální album skupiny Oboroh. Jmenuje se Šel přes potok Cedron k hoře a obsahuje pašijové písně - od středověkých přes barokní až po současnou tvorbu nejen členů skupiny.

S monotematickými alby má skupina Oboroh zkušenosti. Vždyť její první dvě desky z počátku 90. let obsahovaly pouze zhudebněné starozákonní žalmy a k žalmům se kapela vrátila v roce 2011 s albem Pozvedám své oči k horám. Nyní se dostalo na tematiku novozákonní, na písně o utrpení a ukřižování Ježíše Krista. Album Šel přes potok Cedron k hoře je zajímavou sbírkou pašijových písní - od anonymní skladby ze 13. století s textem přisuzovaným Janu Husovi až po autorské kompozice členů Oborohu Slávka Klecandra a Romana Dostála. Zatímco tematicky se jedná o kompaktní, sevřený celek, po stránce hudební šlo o výzvu - jak aranžérsky zpracovat takto různorodý materiál, aby výsledek nezněl roztříštěně. A naopak, jak vytěžit maximum z čtyřčlenné rockové sestavy (ano, Oboroh i tentokrát nahrával bez hostů a bez melodických nástrojů), aby byl výsledek pestrý a nenudil.

Toho, že celek skutečně vyznívá barevně a přitom jednotlivé písně drží pohromadě, kapela dosáhla kombinací několika aranžérských a interpretačních postupů. Důležitá je samotná dramaturgie alba. Písně nejsou řazeny podle doby svého vzniku, což je moc dobře (vyčleněním klasických kancionálových melodií ze 16. století by se album přirozeně rozpadlo na více samostatných částí). Důležitá je dějová linka, příběh, který začíná Ježíšovým překročením potoka Cedronu a bděním v getsemanské zahradě (Šel přes potok Cedron k hoře, Getsemane), pokračuje křížovou cestou (Vy silní ve víře) a zbabělým útěkem Ježíšových věrných (Teď) a vrcholí samotným ukřižováním (Jak jen se přiblížit, A, Byl jsi tam). Jednotlivé momenty pašijového příběhu se samozřejmě vracejí, děje písní se překrývají, některé skladby bychom mohli bez problému prohodit, ale album s epickým názvem si o jasnou dějovou linii říká a zde se to povedlo.

Pašijový příběh je příběh drsný, plný krve, sténání, utrpení, příběh možná největší nespravedlnosti v dějinách. Správně říká Slávek Klecandr ve svém textu Velký pátek: „Za dveřmi je Velký pátek se vší svojí tvrdostí." Tuto tvrdost před lety geniálně vyjádřili Plastic People ve svých Pašijových hrách velikonočních, kde nelibozvučnost hudby ladila s tvrdostí Velkého pátku. Oboroh je oproti Plastic People melodická kapela, která v řadě písní vsází spíše na meditativní prožití popisovaných událostí - viz například doprovod klasické kytary v písni Lásku Syna Božího. Burácivá sóla elektrických kytar se na albu objevují spíše výjimečně (například v písni A), spíše se zde pracuje z naléhavostí klávesových ploch ladících k výraznému hlasu Romana Dostála, často v kombinaci s „bojovým" rytmem bicích (Šel přes potok Cedron k hoře, Pán Kristus, Syn Boží věčný). Hudební zpracování pravidla ladí s textem. A tak zatímco v klasické písni Ó hlavo plná trýzně doprovází Dostálův zpěv pouze klasická kytara Slávka Klecandra, obecnou češtinou psaná Teď se logicky dočkala hardrockového kabátku.

Autorské písně a jejich začlenění do kontextu alba si vůbec zaslouží větší zmínku. Zmíněná Teď je zajímavou sondou do psychiky zklamaných učedníků („Teď, když jsi všechno projel / mně nezbejvá než zdrhnout"), promítnuté v dalších slokách do chování „běžného" křesťana („V bezpečí kostelních lavic / rád se ti budu uklánět"). Velký pátek je pokus o humor s výrazným refrénem, vděčná koncertní píseň (která vyvažuje tragičnost a pochmurnost většiny ostatních skladeb z alba). Přesto vnímám snahu o propojení průšvihů důležitých starozákonních postav s Ježíšovým sebeobětováním jako křečovitou. Naopak jasným vrcholem alba je píseň Getsemane. Úsporný Klecandrův text shrnuje stručně a s neotřelými metaforami to podstatné, o čem vypovídá celý pašijový příběh, a to s přesahem k symbolice 20. století: „Stíny ztráty, v duši dráty, v dlaních hřeby; jizvy v nebi." Píseň je zajímavá i svou gradací - text se omezuje pouze na její první část. V okamžiku, kdy poslední sloka skončí slovy: „Noc bez masky v moci ticha / tichem dýchá," hlas se odmlčí a roli burcujícího ticha hrají nástroje - krásné klávesové sólo, na ně navazující zpěv kytary, temná rytmika. Getsemane patří k vůbec nejsilnějším melodiím Romana Dostála a je minimálně srovnatelná s Větrem, jedním z největších hitů Oborohu vůbec.

Oborohu se podařilo natočit album pašijových písní, které je pestré a nenudí. Zpracování je místy velmi klasické, případně klasicky rockové, jindy nekonvenční (zmíněný Velký pátek, nečekaná bluesová úprava známé Byl jsi tam). Právě díky kombinaci různých aranžérských a interpretačních přístupů a díky tomu, že kapela vytěžila maximum ze svého aktuálního čtyřčlenného obsazení, zní album jako celek důvěryhodně a obsahuje jen velmi málo slabších míst.